1.čtení: Žalm 2.čtení: Evangelium | Gn 2,18-24 Žl 128,1-2.3.4-5.6 Žid 2,9-11 Mk 10,2-16 |
Život světce: Sv. Maxmilián
Dnes už se nám zdá být zcela absurdní představa souvislého křesťanského osídlení a kompaktní církevní správy v severní Africe. Před nějakými šestnácti staletími však byla situace zcela odlišná – právě v severní Africe, zvláště v provincii jménem Africa Proconsularis, se soustředil křesťanský život a vzdělanost. S jistou dávkou nadřazenosti se tenkrát říkalo, že „co není z Afriky, zapáchá“. Mezi mnohými biskupy této doby působil také dnešní světec – sv. Maxmilián, podle některých pramenů Maximián (Maximianus). Byl biskupem v Bagai, dnešním Ksar Bagai u Khenchela v Alžírsku. Zde také zemřel roku 410, ve stejném roce, kdy byl vypleněn Řím. Někdy se nám může zdát, že žijeme v kulturních, civilizovaných, a hlavně tisíc let křesťanských zemích, kde se nám v podstatě nemůže nic stát. Jsme na vážném omylu – můžeme se poučit ze situace křesťanství v severní Africe. A co víc – v těchto zemích byla křesťanská civilizace vyvrácena barbarskými nájezdy. U nás si ji necháme pomalu proklouzávat mezi prsty… Neuděláme-li něco, můžeme skončit stejně.
1. čtení: Gn 2,18-24
A budou jeden člověk.
Určení i zaslíbení, které vychází z poselství tohoto úryvku, je v podstatě dvojí: a) člověk je stvořen Bohem, a proto není sám od sebe, a tím ani pro sebe, nýbrž patří svému Stvořiteli; b) žena je muži rovnocennou partnerkou a oba jsou svou přirozeností určeni k výlučnému a trvalému společenství života.
Čtení z první knihy Mojžíšovy.
Hospodin Bůh řekl: "Není dobré, že člověk je sám. Udělám mu pomocníka, který by se k němu hodil." Hospodin Bůh uhnětl z hlíny všechnu divokou zvěř a všechno nebeské ptactvo a přivedl (je) k člověku, aby viděl, jaké jim dá jméno: takové mělo být jejich jméno, jak by všechny živočichy pojmenoval. A člověk dal jméno všem krotkým zvířatům, nebeskému ptactvu a veškeré divoké zvěři, ale pro člověka se nenašel pomocník, který by se k němu hodil. Tu Hospodin Bůh seslal na člověka hluboký spánek, a když usnul, vzal jedno z jeho žeber a to místo uzavřel masem. Hospodin Bůh pak ze žebra, které vzal z člověka, vytvořil ženu a přivedl ji k člověku. Ten zvolal: "To je konečně kost z mých kostí a tělo z mého těla. Bude se nazývat manželkou, neboť z manžela byla vzata." Proto muž opustí otce i matku a přidrží se své ženy a budou jeden člověk.
Žalm: Žl 128,1-2.3.4-5.6
Odp.: Ať nám Hospodin žehná po všechny dny našeho života.
Blaze každému, kdo se bojí Hospodina,
- kdo kráčí po jeho cestách.
- Budeš jísti z výtěžku svých rukou,
- bude ti blaze a dobře.
Odp.
Tvá manželka bude jako plodná réva
- uvnitř tvého domu.
- Tvoji synové jako výhonky oliv
- kolem tvého stolu.
Odp.
Hle, tak bývá požehnán muž,
- který se bojí Hospodina.
- Ať ti Hospodin požehná ze Siónu,
- abys viděl štěstí Jeruzaléma po všechny dny svého života.
Odp.
Abys viděl syny svých synů:
- Pokoj v Izraeli!
Odp.
2. čtení: Žid 2,9-11
Vždyť ten, kdo posvěcuje, i ti, kteří jsou posvěcováni, mají stejný původ.
Svou smrtí přece Ježíš posvětil, a tím povýšil i ty, kdo "mají stejný původ", totiž lidi. A ti, kdo v Krista uvěřili, se nemají nechat odradit pohledem na jeho ponížení do smrti.
Čtení z listu Židům.
Bratři! Vidíme, že Ježíš, který byl trochu ponížen pod anděly, protože vytrpěl smrt, je korunován slávou a ctí, aby z milosti Boží za všechny (lidi) podstoupil smrt. Bylo jistě vhodné, aby ten, pro něhož a skrze něhož je všechno, přivedl do slávy mnoho synů tím, že utrpením zdokonalí původce jejich spásy. Vždyť ten, kdo posvěcuje, i ti, kteří jsou posvěcováni, mají stejný původ. Proto se neostýchá nazývat je svými bratry.
Evangelium: Mk 10,2-16
Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!
Na tomto starozákonním slovu trvá i Ježíš, jakkoli je jeho realizace mnohdy nesnadná. A zmírnění z pozdější doby odmítá. Druhá část textu přináší zcela jiné téma: Ježíšův vztah k těm, kdo byli v Izraeli společensky nejníže - a k těm patřily i děti. Ježíš se ani zde nenechá poutat dobovými konvencemi.
Slova svatého evangelia podle Marka.
Přišli farizeové a zeptali se Ježíše, smí-li se muž se ženou rozvést. Chtěli ho tím přivést do úzkých. Odpověděl jim: "Co vám přikázal Mojžíš?" Řekli: "Mojžíš dovolil vystavit jí rozlukový list a rozvést se." Ježíš jim řekl: "Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal tento příkaz! Na začátku při stvoření však (Bůh) `učinil (lidi) jako muže a ženu'. `Proto opustí muž otce i matku, připojí se ke své ženě, a ti dva budou jeden člověk.' Už tedy nejsou dva, ale jeden. A proto: co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!" V domě se ho učedníci ještě jednou na to zeptali. Řekl jim: "Kdo se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, dopouští se vůči ní cizoložství. Rozvede-li se žena se svým mužem a vdá se za jiného, dopouští se cizoložství." (Matky) přinášely k Ježíšovi děti, aby jim požehnal. Ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš viděl, rozmrzelo ho to a řekl jim: "Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří Boží království. Amen, pravím vám: Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde." Bral je do náručí, kladl na ně ruce a žehnal jim.
Doplňující text:
Žádný doplňující text není k dispozici.